č. 2441/2011 Sb. NSS, Daňové řízení: přezkoumatelnost rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti ve správním soudnictví
č. 2441/2011 Sb. NSS
Daňové řízení: přezkoumatelnost rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti ve správním soudnictví
k § 39 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu jen „daňový řád z roku 1992“)*)
k § 65 odst. 1 soudního řádu správního
Rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti podle § 39 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., které podléhá přezkoumání soudem.
(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, čj. 7 Afs 14/2010-91)
Prejudikatura: č. 1982/2010 Sb. NSS a č. 2315/2011 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 190/2007 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 301/05); opačně č. 1964/2010 Sb. NSS.
Věc: MVDr. Vilma H. proti Finančnímu ředitelství v Hradci Králové o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.
Finanční úřad v Hradci Králové uložil rozhodnutím ze dne 28. 5. 2003 žalobkyni záznamní povinnost podle § 39 odst. 1 a 2 daňového řádu z roku 1992 spočívající v evidenci zákazníků provozovny, evidenci samostatného prodeje zboží a evidenci případů hospitalizace zvířete. Za závady zjištěné při kontrolách (místních šetřeních) dne 18. 5. 2007 a dne 9. 8. 2007 finanční úřad uložil rozhodnutím ze dne 8. 10. 2007 žalobkyni pokutu ve výši 10 000 Kč. Podané odvolání žalovaný zamítl dne 17. 6. 2008.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové, který ji rozsudkem ze dne 30. 10. 2009 zamítl. Krajský soud v rozsudku zaujal názor, že správce daně byl oprávněn uložit záznamní povinnost, jejíž nesplnění je důvodem pro uložení pokuty. V daném případě žalobkyně přijímala ve větším objemu platby v hotovosti, což vyvolávalo potřebu evidence, přičemž způsob jejího vedení měl zaručit její neměnnost. Rozsah záznamní povinnosti nebyl neúměrně zatěžující a nebyl plně nahraditelný počítačovou evidencí.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost. Napadený rozsudek označila za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Dále namítla, že konkrétní požadavky na vedení zvláštních záznamů dle § 39 daňového řádu z roku 1992 sice mohou vycházet z úvahy správce daně, ovšem tato úvaha musí mít určité meze. Poukázala na zásadu přiměřenosti ve smyslu § 2 odst. 2 citovaného zákona, podle které správci daně při vyžadování plnění povinností v daňovém řízení mohou volit jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. S ohledem na tuto zásadu lze dospět podle stěžovatelky k závěru, že správcem daně požadované zvláštní záznamy nejsou ve vztahu k podnikatelské činnosti stěžovatelky (celkem tři veterinární lékaři, tři ordinace), způsobu užití softwarového účetního programu majícího potřebné osvědčení z hlediska potřebných nároků na vedení účetnictví a zejména ve vztahu k účelu, pro který byla tato povinnost stanovena (tj. ke správnému zjištění základu daně prověřovaného daňového subjektu), hospodárné ani proporcionální. Proti rozhodnutí se stěžovatelka nemohla samostatně odvolat a mohla je napadnout až v…
