Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2

 Nahoru[Interpretační pravidla]

V ustanovení § 2 zákonodárce nově stanoví základní výkladová pravidla. Ač to Důvodová zpráva¹ výslovně neuvádí, též při formulaci tohoto ustanovení byl zákonodárce pravděpodobně inspirován historickou úpravou (ustanovení § 6 – § 8 OZO). ObčZ podobná pravidla neobsahoval, tuto skutečnost však nepovažujeme za jeho deficit.

Formulace výkladových pravidel je věcí právní teorie, jejich použitelnost pak není podmíněna tím, zda jsou uvedeny v zákonné úpravě či nikoli.

Podle F. Melzera a P. Tégla byla výkladová pravidla do zákonné úpravy začleněna jako reflexe judikatury obecných soudů, již Ústavní soud kritizoval pro "přepjatý formalismus", tedy jako instruktivní pomůcka pro soudy a jako motivace pro právní vědu.² V tomto smyslu se vyjadřuje též Důvodová zpráva.³

Zakotvení výkladových pravidel v zákonné úpravě bylo právní teorií kritizováno již ve vztahu k úpravě v OZO,⁴ stejné výhrady lze nepochybně vznést i nyní. V tomto směru se ztotožňujeme s názorem P. Lavického, který poukazuje zejména na to, že ustanovení § 2, které upravuje interpretační pravidla, je samo také ustanovením, které má být předmětem výkladu, tedy se pohybujeme poněkud v kruhu, kdy ustanovení ukládá výklad, který ovšem má být použit též pro výklad tohoto samotného ustanovení.⁵

S ohledem na snahu o smysluplný výklad dovozujeme, že smyslem a účelem ustanovení § 2 je především zdůraznění významu pravidel, jež jsou v něm obsažena, a význam, jež jim zákonodárce přisuzuje. Ze zařazení hned do druhého paragrafu lze též dovozovat, že se jedná o otázku, jíž zákonodárce přikládal mimořádný význam.

Na interpretační pravidla uvedená v ustanovení § 2 pak navazuje úprava vyplnění mezer v právní úpravě za pomoci analogie (analogie legis a analogie iuris) v ustanovení § 10.

Co se týká vlastní úpravy v ustanovení § 2, tento obsahuje tři odstavce, které se liší nejenom metodou výkladu, ale též rozsahem použitelnosti: Zatímco první odstavec má podle svého obsahu být aplikován ve vztahu ke každému ustanovení soukromého práva, tj. též při interpretaci smluvních ujednání atd., druhý odstavec má být aplikován ve vztahu k zákonným ustanovením a třetí odstavec má být aplikován ve vztahu k právním předpisům, tj. zřejmě též k podzákonné úpravě.

Výklad každého ustanovení soukromého práva

Každé ustanovení soukromého práva podle příkazu zákonodárce v ustanovení § 2 odst. 1 musí být vykládáno:

- ve shodě s LZPS a ústavním pořádkem,

- ve shodě se zásadami, na nichž spočívá NOZ,

- s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.

a) výklad ve shodě s LZPS a ústavním pořádkem

Jako první zákonodárce uvádí povinnost ústavně konformního výkladu každého ustanovení soukromého práva, tj. výkladu každého ustanovení soukromého práva ve shodě s LZPS a ústavním pořádkem.

Povinnost veřejné moci vykládat normy nižší právní síly v souladu s LZPS a ústavním pořádkem ve své judikatuře dovodil a opakuje Ústavní soud, podle něhož jednou z funkcí Ústavy, zejména tedy úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" právním řádem, kdy právo má být interpretováno a aplikováno pohledem ochrany základních práv a svobod, jejich účelu a smyslu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 106/1998).

Ústavně konformní výklad právní úpravy (a to i extenzivní) má přitom podle Ústavního soudu mít vždy přednost před její případnou derogací. Proto lze-li právní předpis interpretovat ústavně konformně, není třeba jeho derogace (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 33/10, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 62/2013, a mnohé další).

Zakotvení požadavku ústavně konformního výkladu soukromoprávní úpravy v ustanovení § 2 odst. 1 nepředstavuje samo o sobě žádné novum, lze je nicméně vnímat jako ztotožnění zákonodárce se shora uvedenými závěry Ústavního soudu.

b) výklad ve shodě se zásadami, na nichž spočívá NOZ s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání

Hned na druhém místě občanský zákoník uvádí povinnost výkladu ve shodě se zásadami, na nichž spočívá. Tím má zřejmě být zdůrazněno, že spíše než vlastní text konkrétního ustanovení je z hlediska interpretace významná hodnota, jež je jím chráněna, zásada, jež se v ustanovení promítá.

Požadavek takového výkladu, který je v souladu s principy spravedlnosti (s obecnou ideou spravedlnosti), je rovněž konstantně opakován judikaturou Ústavního soudu, který opačný výklad označuje za "přepjatý formalismus" (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 98/1999).

V ustanovení § 3 nově výslovně uvádí některé zásady soukromého práva. Pokud zákonodárce v ustanovení § 2 odst. 1 hovoří o zásadách, na nichž spočívá tento zákon, má tím v první řadě pravděpodobně na mysli ty zásady, které považoval za natolik významné, že je uvedl v ustanovení § 3 Nejedná se samozřejmě o výčet úplný, nepochybně lze uvést celou řadu dalších zásad (srov. například Hurdík, J., Lavický, P. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010).

Zásady v pojetí nového občanského zákoníku nemají mít pouze interpretační význam, ale mají sloužit též jako pomůcka pro vyplňování mezer v právu (analogie iuris, srov. ustanovení § 10 odst. 2).

V případě kolize dvou zásad je třeba aplikovat test proporcionality, rovněž rozvedený judikaturou Ústavního soudu (třístupňový test, zahrnující kritéria vhodnosti, nezbytnosti a poměřování, k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 105/2002).

c) kolize výkladu podle věty první s jazykovým výkladem

Ve druhé větě prvního odstavce pak zákonodárce uvádí, že rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov (jazykový výklad) s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Hovoří-li o tomto příkazu, má tím podle našeho názoru na mysli příkaz výkladu uvedený v předchozí větě.

Výklad zákonného ustanovení

Zákonné ustanovení podle ustanovení § 2 odst. 2 nelze interpretovat jinak, než podle významu, který plyne z vlastního smyslu slov (jazykový výklad) v jejich vzájemné souvislosti (systematický výklad) a z jasného úmyslu zákonodárce (historický výklad); nikdo se přitom nesmí dovolávat slov právního předpisu (zde již zákonodárce rozšiřuje aplikační rozsah ustanovení nad rámec zákonné úpravy) proti jeho smyslu (teleologický výklad). V posloupnosti zvolené zákonodárcem se tedy zaměříme na jednotlivé interpretační metody:

a) jazykový výklad

Jazykový výklad je základní interpretační metodu, kdy je právní úprava vykládána pomocí jazykových pravidel, tj. zjišťuje se pravidelný význam použitých pojmů (čímž je ovšem míněn pravidelný význam pojmů používaných v právním, nikoli obecném jazyce), použité gramatické jevy (použití interpunkce, například použití čárky před slovem "nebo" ke zjištění, zda je pojem "nebo" použit ve smyslu vylučovacím apod.) atd.

Cílem jazykového výkladu je "prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (...). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity" (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997,sp. zn. Pl. ÚS 33/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 163/1997).

b) systematický výklad

Systematický výklad zohledňuje vztah interpretované úpravy s ostatní úpravou, zohledňuje jejich systematické zařazení, uspořádání, slovy ustanovení § 2 odst. 2 "jejich vzájemné souvislosti".

Tak například je-li úprava bezdůvodného obohacení zařazena až za úpravu závazků ze smluv a závazků z deliktů, lze z toho dovozovat, že se použije teprve v případě, kdy věc nelze posoudit podle právní úpravy závazků ze smluv či závazků z deliktů.

c) historický výklad

V rámci historického výkladu hledáme důvody, jež zákonodárce vedly k přijetí dané úpravy, zjišťujeme okolnosti jejího přijetí, a usuzujeme z toho na úmysl zákonodárce při přijetí dané právní úpravy. Jde tedy o subjektivní hledisko (na rozdíl od objektivního hlediska smyslu a účelu, zjišťovaném v rámci teleologického výkladu, k tomu srov. níže).

Na úmysly zákonodárce lze usuzovat nejenom z Důvodové zprávy, ale též z vyjádření a publikací autorů (zpracovatelů) přijaté úpravy.

d) teleologický výklad

Teleologickým výkladem je zjišťován smysl a účel právního předpisu (tj. smysl a účel v objektivním smyslu, nikoli subjektivní úmysl zákonodárce při přijetí dané úpravy).

Při konfliktu jazykového a teleologického výkladu je třeba teleologický upřednostnit, jak opakovaně zdůrazňuje Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 120/2006), a nyní to výslovně uvádí též zákonodárce v ustanovení § 2 odst. 2.

e) další výkladové metody

Vyjma v ustanovení § 2 odst. 2 výslovně uvedených interpretačních metod teorie a též judikatura tradičně uvádí další, například výklad logický (používající argumenty právní logiky, například argumenty a contrario, argumentum per eliminationem, argumentum a fortiori, argument per analogiím aj.).

Rovněž druhý odstavec ustanovení § 2 je zřejmě (mj.) reakcí na judikaturu Ústavního soudu, který…