Zapomněl(a) jste své osobní heslo? Neznáte své přístupové údaje?
Získejte přístup k tomuto placenému dokumentu zdarma.
Informace najdete pod ukázkou textu.
JUDr. Monika Schön, Ph.D.
V prvním odstavci zákonodárce zdůrazňuje jedno ze základních východisek soukromého práva, totiž povinnost čestného, poctivého jednání.
Důvodová zpráva1 v této souvislosti odkazuje na pravidla formulovaná původně v Řecku, později přejatá do římského práva (iuris praecepta sunt haec: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere; jde o pravidla uvedená mj. v úvodní části Justiniánského kodexu, srov. Inst. 1,1,3-4). Požadavek poctivosti vychází též ze zásad biblického Desatera (zejména páté až desáté přikázání), přičemž k návaznosti na židovsko-křesťanskou tradici se tvůrci co do ideových východisek občanského zákoníku hlásili.
Inspirační zdroje
Důvodová zpráva odkazuje na zahraniční právní úpravy, mj. na německý Bürgerliches Gesetzbuch, který v ustanovení § 242, stanovící povinnost dlužníka plnit tak, jak to vyžaduje poctivost (Treu und Glauben) se zřetelem ke zvyklostem (Der Schuldner ist verpflichtet, die Leistung so zu bewirken, wie Treu und Glauben mit Rücksicht auf die Verkehrssitte es erfordern.), a na švýcarský Zivilgesetzbuch, jež zjevně tuzemského zákonodárce inspiroval co do konstrukce zákonného ustanovení, když v prvním odstavci ustanovení čl. 2 stanoví povinnost poctivého výkonu práv a povinností (Jedermann hat in der Ausübung seiner Rechte und in der Erfüllung seiner Pflichten nach Treu und Glauben zu handeln.), ve druhém odstavci stanoví, že zjevné zneužití práv nepožívá právní ochrany (Der offenbare Missbrauch eines Rechtes findet keinen Rechtsschutz.). Podobnost se švýcarskou úpravou lze spatřovat též v systematice úpravy (zařazení do úvodní části kodexu).
Pojem poctivosti a poctivé jednání
Poctivým rozumíme takové jednání, kdy osoby řádně a včas plní své povinnosti, jednají čestně, slušně, korektně, spolehlivě a vztahy mezi sebou upravují tak, že to odpovídá obecné představě spravedlnosti, tj. jedna osoba nezneužívá druhé, nevyužívá ji ke svým zájmům bez ohledu na případně kolidující zájem druhé či jiné osoby apod. Za poctivé jednání při kolidujících zájmech zúčastněných osob považujeme takové jednání, kdy osoba plní své právní i morální povinnosti (čestnost, slušnost, svědomitost, spolehlivost atd.) vůči druhé osobě, a to i tehdy, pokud je to v rozporu s jejími zájmy.
Pojem poctivosti zákon nedefinuje, uvádí však některé dílčí příklady toho, co za poctivé nepovažuje (např. v ustanovení § 1729 odst. 1 označuje za nepoctivé, pokud v rámci kontraktace a ve fázi před uzavřením smlouvy dospějí strany tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, avšak jedna ze stran navzdory důvodnému očekávání druhé strany jednání bez spravedlivého důvodu ukončí). Na některých místech pak zákonodárce zřejmě pojem poctivosti ztotožňuje s pojmem spravedlnosti (srov. ustanovení § 1749 odst. 2; k tomu srov. též ustanovení § 577), případně ve stejném či obdobném smyslu používá jiné pojmy (srov. požadavek čestnosti v ustanovení § 212 odst. 1), či poctivost spojuje s přítomností dobré víry (srov. ustanovení § 3000 či § 3001).
Poctivost je základním předpokladem dobrého fungování hospodářského styku i mezilidských vztahů vůbec. Proto také hned v jednom z úvodních ustanovení občanského zákoníku zákonodárce výslovně požadavek poctivosti jednání uvádí. Ze systematického zařazení tohoto ustanovení dovozujeme význam, jež požadavku poctivosti zákonodárce přikládal.
Poctivost a dobrá víra
Pojem poctivost použitý v ustanovení § 6 odst. 1 (i nepoctivost jako opak uvedený v ustanovení § 6 odst. 2) má zjevně vyjadřovat poctivost v objektivním smyslu, tedy čestné, slušné, poctivé jednání (honeste vivere), zatímco pojem dobrá víra, použitý v ustanovení § 7 odkazuje na subjektivní hledisko (přesvědčení osoby o určité skutečnosti, o stavu věci).
Nicméně, jak již uvedeno shora, na některých místech pojmy poctivost a dobrá víra zákonodárce ztotožňuje (srov. například ustanovení § 3000 a násl., kdy pojem poctivost je použit ve smyslu dobrá víra, ač v předcházejícím – navíc souvisejícím - ustanovení § 2994 používá ve stejném smyslu pojem dobrá víra).
F. Melzer a P. Tégl rozlišují mezi kategorií dobrých mravů a kategorií poctivosti tak, že požadavek souladu s dobrými mravy považují za obecné pravidlo, zatímco požadavek poctivého jednání má jít nad rámec dobrých mravů (tj. jde o přísnější požadavek). Vyšší nároky ve vztahu k poctivosti zdůvodňují jmenovaní autoři tím, že povinnost poctivosti "vychází z předpokladu existence nějakého zvláštního vztahu" (tj. zejména závazkového právního vztahu, ale též ze vztahu osob ve fázi před uzavřením smlouvy, či z deliktních vztahů), zatímco požadavek dobrých mravů je dán i mimo takové vztahy.2
Příkaz poctivého jednání a odklon od dřívější úpravy
Předchozí občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013) podobné ustanovení neobsahoval, ve smyslu odpovídajícím pojetí ustanovení § 6 odst. 2 používal pojem "dobrá víra" (v objektivním smyslu) v ustanovení § 56 odst. 1 ObčZ (zákaz takových ujednání ve spotřebitelských smlouvách, jež v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 183/2013).
Nelze přehlédnout určitý ideologický (hodnotový) posun v porovnání s předchozí úpravou, která zakazovala vykonávat právo v rozporu s dobrými mravy (srov. ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ), zatímco výslovně přikazuje poctivé jednání (srov. ustanovení § 6 odst. 1).
S povinností poctivého jednání pak souvisí též důvěra a legitimní očekávání ostatních osob, že jednající osoba jedná poctivě.
Ustanovení § 6 odst. 1 je svou povahou kogentní, nelze se od něj smluvně odchýlit (takové ujednání by ostatně nepochybně bylo absolutně neplatné podle ustanovení § 588).
Význam principu poctivosti
Příkaz poctivého jednání v právním styku (ustanovení § 6 odst. 1) je projevem principu ekvity. Proto také význam ustanovení § 6 odst. 1 lze spatřovat nejenom ve vlastní úpravě příkazu poctivého jednání, ale též – s ohledem na ustanovení § 2. – je třeba toto ustanovení použít při interpretaci každého ustanovení soukromého práva (tj. ustanovení daného právním předpisem i ujednání smluvních stran). Lze-li smluvní ujednání interpretovat různě, je nutno upřednostnit tu interpretaci, která je v souladu s požadavkem poctivosti.3 Vyjma obecné úpravy lze povinnost interpretovat v souladu s principem poctivosti dovodit ze zvláštní úpravy (srov. například ustanovení § 557, podle něhož je nutno v případě možnosti různého výkladu upřednostnit výklad contra proferentem).
Vyjma interpretační funkce právní teorie uvádí doplňující a korigující funkci principu poctivosti.
Doplňující funkce principu poctivosti se projeví v případě, kdy obsah právního vztahu není zcela upraven smluvně ani právním předpisem (chybí například ujednání či ustanovení o způsobu a čase plnění). Za této situace lze princip poctivosti použít k doplnění či konkretizaci povinností stran. Konkrétním příkladem projevu doplňující funkce principu poctivosti může být ustanovení § 577.
Korektivní funkci principu poctivosti lze sledovat v tom, že princip poctivosti je limitem možného jednání (limitující funkce), což se projevuje ve všech fázích právního vztahu (fáze před uzavřením smlouvy, fáze, kdy je podle smlouvy plněno, i následná fáze, tj. doba po splnění závazků ze smlouvy, kdy nadále je po osobách vyžadováno, aby se i nadále chovaly poctivě, např. aby nezneužily informací získaných v souvislosti se smluvním vztahem apod.).
V tomto smyslu je rozvedením principu poctivosti úprava uvedená v ustanovení § 8 (zákaz zjevného zneužití práva, resp. nepřiznání právní ochrany zjevnému zneužití práva).
Konečně, poctivost ve smyslu spravedlnost, čestnost, vyváženost je cílem, k němuž úprava v občanském zákoníku…