Nález 60/2004 SbNU, sv.33, K nároku na náhradu za mrtvý inventář

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, nález č. 60

I. ÚS 240/01

K nároku na náhradu za mrtvý inventář

Ústavní soud uvádí, že soudní judikatura (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 295/97; nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 357/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, nález č. 90, str. 247) při výkladu § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje, aby nárok na náhradu zemědělského inventáře byl vázán i na budoucí zajišťování zemědělské výroby, kterou je i nájem zemědělské půdy vlastníkem. Tento názor lze ostatně vztáhnout i na přenechání spoluvlastnického podílu k užívání jiné osobě; zajišťováním zemědělské výroby je i přenechání podílu k zemědělské výrobě. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem krajského soudu a Nejvyššího soudu, že pokud zemědělskou výrobu zajišťuje manželka stěžovatele a ne samotný stěžovatel, nelze návrhu vyhovět. Ústavní soud naopak usuzuje, že z dosavadní judikatury (včetně výše uvedené) lze dovodit, že podniká-li (pronajímá-li pole) manželka stěžovatele v zemědělské výrobě a případné plnění z tohoto podnikání bylo předmětem společného jmění manželů, je požadavek, aby osobně podnikal stěžovatel, přílišným formalismem.

Pokud pak Nejvyšší soud dovodil nedostatek pasivní legitimace odpůrce (obce), neboť povinnost poskytovat náhrady za obce přešla podle § 18a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, již před podáním žaloby na Pozemkový fond České republiky, má Ústavní soud za to, že tuto argumentaci nelze v souzené věci - co do jejího důsledku - akceptovat. Odpůrce (obec) vznesl námitku nedostatku pasivní legitimace až v odvolání proti rozsudku okresního soudu. Krajský soud uvedl, že se Pozemkový fond České republiky nestal osobou povinnou, byť za povinné osoby náhrady poskytuje. Oproti tomu Nejvyšší soud (mimo rámec dovolacích důvodů) nedostatek pasivní legitimace obce podle citovaného ustanovení uznal. Proto je Ústavní soud názoru - v této konkrétní souzené věci - že měl obecný soud stěžovatele (jak vzhledem k jeho věku více než 90 let, tak i vzhledem k účelu a smyslu zákona č. 229/1991 Sb., jímž je v jeho preambuli uvedená snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989) náležitě poučit, aby z opatrnosti žaloval také Pozemkový fond České republiky. Ústavní soud je přesvědčen, že opačný postup byl porušením zásad spravedlivého procesu, neboť se se zřetelem ke všem okolnostem věci rovněž jeví být postupem nepřiměřeně formálním.

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 27. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 240/01 ve věci ústavní stížnosti K. M. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 24. 1. 2001 sp. zn. 26 Cdo 2611/2000 o zamítnutí dovolání a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 19. 4. 2000 sp. zn. 9 Co 145/99 o změně rozsudku soudu prvního stupně a o zamítnutí stěžovatelova návrhu na zaplacení náhrady za mrtvý inventář.