Odpovědnost zaměstnavatele za škodu včetně judikatury

     Oproti konstrukci odpovědnosti zaměstnance za škodu, která spočívá na zavinění zaměstnance, je odpovědnost zaměstnavatele konstruována jako odpovědnost objektivní. To znamená, že v případě vzniku škody na straně zaměstnance nejen že zaměstnanec nemusí prokazovat, že zaměstnavatel porušil své povinnosti zaviněně (z nedbalosti či úmyslně), dokonce ani sám zaměstnavatel nemusí své povinnosti vůbec porušit, aby se stal odpovědným zaměstnanci za škodu.

     Jelikož však nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby hradil veškerou škodu způsobenou zaměstnanci třetími osobami, upravuje pro tyto účely zákoník práce ve svém § 271 institut tzv. regresní náhrady. Podstatou regresní náhrady je možnost zaměstnavatele, který nahradil zaměstnanci škodu, uplatnit právo na náhradu vůči tomu, kdo zaměstnanci tuto škodu skutečně způsobil (tedy proti tomu, kdo porušil své povinnosti, v jejichž důsledku vznikla zaměstnanci škoda). Rozsah náhrady škody, kterou takto může zaměstnavatel požadovat, musí odpovídat míře odpovědnosti vůči zaměstnanci. Jinými slovy, zaměstnavatel nemůže požadovat po třetí osobě, která škodu způsobila, více, než je obsahem této odpovědnosti.

     Ostatní prvky odpovědnosti zaměstnavatele se v zásadě neliší od odpovědnosti zaměstnance. Zaměstnavatel je tak povinen nahradit zaměstnanci škodu v penězích, pokud ji neodčiní uvedením v předešlý stav. Pokud zaměstnavatel prokáže, že škodu zavinil i poškozený zaměstnanec, jeho odpovědnost se poměrně omezí.

     Zákoník práce upravuje následující druhy odpovědnosti zaměstnance za škodu, a to obecnou odpovědnost, odpovědnost při odvracení škody, odpovědnost za škodu na odložených věcech a odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání

     Dle zákoníku práce odpovídá zaměstnavatel zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§ 265 ZP). Zaměstnavatel tedy bude odpovědný zaměstnanci, pouze pokud odpovědnostní vztah bude vykazovat tyto znaky:

- vznik škody,

- porušení právních povinností (úmyslné jednání proti dobrým mravům),

- příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením právních povinností (úmyslným jednáním proti dobrým mravům).

     Důsledkem konstrukce odpovědnosti zaměstnavatele za škodu jako objektivní je, že zaměstnavatel je odpovědný za porušení právních povinností ze strany kohokoliv (nejen ze své strany). Jako podmínka vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vždy platí, že ke škodě zaměstnance musí dojít při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 498/2000

Podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti pravidlům slušnosti a občanského soužití zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

     Zákoník práce dále výslovně stanoví, že zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností, v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele, jiní zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 265 odst. 2 ZP).

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 498/2000

Podle ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2023/2004

V této souvislosti například Nejvyšší soud ČR stanovil, že pokud zaměstnanec zaplatil vyšší daň z příjmů fyzických osob jenom proto, že mu zaměstnavatel vyplatil náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející mu za delší časové období po lhůtě splatnosti jednorázově, vznikla tím zaměstnanci škoda, za kterou zaměstnavatel odpovídá.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 1491/2002

Nejvyšší soud řešil i otázku odpovědnosti při nevydání potvrzení o zaměstnání. Pokud zaměstnavatel nesplnil povinnost vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání, odpovídá mu za škodu tím vzniklou. Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen zaměstnanci nahradit, může spočívat též v ušlém výdělku zaměstnance u jiného zaměstnavatele, jestliže s ním tento zaměstnavatel odmítl bez předložení potvrzení o zaměstnání uzavřít pracovní smlouvu.

     Naopak zákoník práce v § 265 odst. 3výslovně vylučuje odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci na:

- dopravním prostředku, kterého zaměstnanec použil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez souhlasu zaměstnavatele,

- nářadí, zařízeních a předmětech zaměstnance potřebných pro výkon práce, které zaměstnanec použil bez souhlasu zaměstnavatele.

     Jako protipól odpovědnosti zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody stanoví zákoník práce odpovědnost zaměstnavatele pro případ, kdy zaměstnanec utrpěl věcnou škodu při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí hrozící životu či zdraví. Podmínkou však je, aby škoda nevznikla úmyslným jednáním zaměstnance a zaměstnanec si počínal způsobem přiměřeným okolnostem (§ 266 ZP). Vzhledem ke skutečnosti, že tento typ odpovědnosti se vztahuje k mimořádným událostem, není častým předmětem rozhodovací praxe soudů.

     Dalším druhem odpovědnosti zaměstnavatele je odpovědnost za škodu na odložených věcech (§ 267 ZP). Zaměstnavatel tak odpovídá svému zaměstnanci za škodu na věcech, které zaměstnanec obvykle nosí do práce. V takovém případě odpovídá zaměstnavatel bez omezení.

     Podmínky případné odpovědnosti zaměstnavatele se tedy vztahují především k věcem, které si zaměstnanec obvykle přináší do práce. Zaměstnavatel odpovídá pouze za věci:

1. odnosné (odpovědnost nelze vztáhnout např. na automobil zaměstnance), které se

2. obvykle nosí do práce (tedy např. aktovka, nikoliv však drahý náhrdelník, zejména jedná-li se o dělnické profese) a které zaměstnanec

3. uložil na místě k tomu určeném nebo obvyklém (např. zaměstnancova skříňka)

4. věci musí být dále odloženy zaměstnancem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, zaměstnavatel například nebude odpovídat zaměstnanci, který si věci odložil po skončení pracovní doby v době, kdy již na pracovišti nebyl oprávněn pobývat.

V praxi nebývá příliš výkladových problémů s tímto typem odpovědnosti. Ve Sborníku stanovisek Nejvyššího soudu ČSSR, ČSR a SSR byl publikován judikát, který se týkal dokonce odcizení kalkulačky. Dle příslušného rozhodnutí za škodu způsobenou odcizením přenosné kalkulačky, odložené u zaměstnavatele při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá zaměstnavatel podle ustanovení § 267 zákoníku práce.

     Naopak, pokud se jedná o věci, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí, odpovídá zaměstnavatel pouze do částky 10 000 Kč. Zákoník práce však stanoví výjimky z omezené odpovědnosti zaměstnavatele pro případ, že škodu na těchto věcech způsobil jiný zaměstnanec nebo došlo-li ke škodě na věci, kterou zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy. V těchto případech hradí zaměstnavatel zaměstnanci škodu v plné výši (§ 268 odst. 2 ZP).

Aby se zaměstnanec mohl úspěšně domáhat náhrady škody, musí její vznik ohlásit zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl. Pokud zaměstnanec tuto povinnost nesplní, jeho právo na náhradu škody zanikne.

Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě 16 Co 94/87

V této souvislosti však bylo rozhodnuto Krajským soudem v Ostravě, že ve zmiňované lhůtě nemá zaměstnanec zároveň povinnost uplatnit nárok na…