Povinnosti zaměstnavatele při vzniku a odškodňování pracovních úrazů - 3. část

     Jsou-li splněny výše uvedené předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem, pak vznikne-li zaměstnanci v důsledku pracovního úrazu škoda, je zaměstnavatel povinen tuto škodu uhradit. Ve smyslu § 369 zákoníku práce se jedná o náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcnou škodu. Po tomto výčtu jednotlivých nároků se zaměříme na první z nich, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti.

     Vznikne-li v důsledku pracovního úrazu pracovní neschopnost, je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle § 370 zákoníku práce. Podle tohoto ustanovení činí náhrada rozdíl mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody způsobené pracovním úrazem a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 zákoníku práce a plnou výší nemocenského. Podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění zákona č. 347/2010 Sb., jsou nemocenské dávky poskytovány až od dvacátého druhého dne pracovní neschopnosti, neboť do tohoto dne pracovní neschopnosti je zaměstnanci s výjimkou prvních třech kalendářních dnů poskytována od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu. Zaměstnanec, který je v pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu, má však z důvodu, aby nedošlo k jeho poškození, i po dobu prvních třech kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti ve smyslu § 370 odst. 1 zákoníku práce nárok na náhradu za ztrátu na výdělku.

     Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti vychází zaměstnavatel z průměrného výdělku před vznikem škody, kterým je buď průměrný výdělek z předchozího kalendářního čtvrtletí, nebo podle § 382 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek z předchozího kalendářního roku podle toho, které rozhodné období je pro zaměstnance výhodnější. Po dobu 21 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci předmětná náhrada ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a náhradou mzdy. Zaměstnavatel tedy všechny podklady pro výpočet zná a zaměstnanec mu, kromě již zmíněné „neschopenky“, nemusí žádný doklad předkládat.

     Aby měl však zaměstnanec na náhradu za ztrátu na výdělku nárok, musí být z „neschopenky“ patrné, že je pracovní neschopnost v důsledku pracovního úrazu. Vzhledem k tomu, že zaměstnavateli musí být okolnosti pracovního úrazu známy (musí ve smyslu § 105 odst. 1 zákoníku práce objasnit jeho příčiny a okolnosti vzniku), neměl by vznikat problém s uvedením diagnózy na neschopence, což se někdy stává. Trvá-li pracovní neschopnost déle než 21 kalendářních dnů, je zaměstnavatel povinen zaslat správě sociálního zabezpečení doklad o trvání dočasné pracovní neschopnosti, neboť od 22. dne pracovní neschopnosti již není zaměstnanci poskytována náhrada mzdy, ale nemocenské, které vyplácí právě tato správa. Aby mohl zaměstnavatel vypočítávat dále náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, musí mu být výše nemocenských dávek známa. Tento doklad tudíž musí zaměstnanec zaměstnavateli předložit.

     Pokud by se jednalo o situaci, kdy by byl po skončení pracovní neschopnosti zaměstnanci přiznán invalidní důchod, pak protože je jeho výše rozhodná pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, musí zaměstnanec zaměstnavateli výši skutečně pobíraného důchodu doložit.

     Dalším dokladem, který musí být zaměstnavateli znám, je případný lékařský posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného právního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, podle kterého nesmí zaměstnanec dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz [§ 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce]. Tento posudek je pro zaměstnavatele závazný a je rozhodný pro jeho povinnost převést případně zaměstnance na jinou, pro něho vhodnou práci. Jestliže po skončení pracovní neschopnosti zaměstnavatel nemá pro zaměstnance jinou vhodnou práci, na kterou by ho mohl převést, a z tohoto důvodu dojde ke skončení pracovního poměru, pak, pracuje-li zaměstnanec u jiného zaměstnavatele, u kterého dosahuje v důsledku pracovního úrazu nižší výdělek, musí zaměstnavateli, který za škodu odpovídá, doložit výši tohoto výdělku, aby mu mohl vypočítat náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

     V poslední řadě musí zaměstnanec, který nepracuje, předložit zaměstnavateli doklad o tom, že je veden v evidenci úřadu práce jako…