Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 86/2021-34 ze dne 17. srpna 2022, publikovaného na www.nssoud.cz
Předmětem sporu bylo, zda v případě rozsudku pro uznání, dle kterého je částka na účtu žalobce vlastnictvím jeho syna a byla pouze svěřena do úschovy, tedy jedná se o rozhodnutí o předběžné otázce, kterým je správce daně vázán, nebo si může správce daně učinit vlastní úsudek, že se jedná o zdanitelný příjem žalobce.
Vymezení věci
Finanční úřad vyměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011 ve výši 2 016 360 Kč, a za zdaňovací období roku 2014 ve výši 273 825 Kč. Odvolání proti oběma platebním výměrům bylo zamítnuto.
Kruciálním bylo posouzení, zda se v případě finančních prostředků připsaných na bankovní účet žalobce jedná o zdanitelný příjem či nikoliv (kdo byl vlastníkem finančních prostředků v rozhodné době). Žalobce k tomu mimo jiné v posledku předložil rozsudek pro uznání, vydaný Obvodním soudem dne 30. 11. 2016, na základě něhož se určuje, že syn žalobce je vlastníkem částky 15 500 000 Kč, kterou žalobce převzal v měsíci srpnu 2008 do úschovy a do dnešního dne ji nevrátil. Správci daně však usoudili, že jednání žalobce a jeho syna směřující k uznání nároku u civilního soudu bylo zcela účelové. Účastník řízení neprokázal řádné zdanění dotčených příjmů, a sporné částky posoudil jako ostatní příjmy dle § 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
Krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Otázku, zda si o předloženém rozhodnutí soudu o určení vlastnictví ke sporným finančním prostředkům (ne)mohl správce daně učinit úsudek, soud zodpověděl ve prospěch žalobce.
Kasační stížnost
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. V ní vznesl řadu důvodů, že s ohledem na specifickou povahu rozsudku pro uznání, který byl v daném případě účelově vydán na základě dohody žalobce a jeho syna, nelze takový rozsudek považovat za rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu § 99 DŘ, daňového řádu, které by byl správní orgán povinen zohlednit, poněvadž by tím rezignoval na svou povinnost zjistit skutkový stav věci a skutečnou povahu dotčeného příjmu za účelem správného zjištění a stanovení daně.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Kasační stížnost je důvodná.
Z odůvodnění rozsudku
Institut předběžné otázky není zvláštností daňového řádu, je součástí mezi jinými i správního řádu (srov. § 57) a všech procesních soudních řádů (srov. § 52 odst. 2 s. ř. s.; § 9 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád; § 135 o. s. ř.).
Správci daně jsou výsledkem předběžné otázky pro daňové řízení vázáni do té míry, pokud to stanoví zákon. Dle § 99 odst. 2 DŘ, daňového řádu si nemohou učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek, nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu. Argumentem per eliminationem lze tedy jednoduše dospět k tomu, že o ostatních věcech si správci daně úsudek učinit smí, resp. dokonce musí (pro účely daňového řízení). Předcházejí tak i mimo jiné obcházení zákona (daňových předpisů), dissimulovanému jednání či zneužití práva. To se týká i otázky vázanosti již existujícím pravomocným rozsudkem; jednání daňového subjektu spjaté se vznikem rozsudku totiž může být ve světle daňového řízení shledáno správci daně obcházením zákona, dissimulací či zneužitím práva, byť jsou pravomocnými rozsudky vázáni.
Podstatou případu je skutečnost, že odpověď na předběžnou otázku byla učiněna ve formě dosti zkratkovitého rozsudku pro uznání, bez informace o skutkovém stavu, naléhavosti právního zájmu na určení vlastnictví či vypořádání se s eventuálním okruhem potenciálních vlastníků…
